PCarda

Byl další z víkendů, které jsem se rozhodl věnovat návštěvě rodičů a tak jsem v pátek po práci vyrazil směr jih. Pravda, migrace na jih začíná až na podzim, nicméně rozhodl jsem se ptáky o něco předběhnout. Už se prakticky šeřilo, když jsem dorazil do malého ospalého městečka kdesi na jihu zemí českých a po procházce na letní haciendu, přivítání a dalších víceméně rituálních kroků, jsem byl usazen ke stolu a se slovy "ty jsi určitě nic nejedl" mi byla nabídnuta večeře. Pravda, opravdu jsem nic nejedl a tak jsem se nebráni a chuťové buňky už se tetelily blahem v očekávání nového gurmánského požitku.

Bylo jasné zimní odpoledne 24. prosince 1914. Po celé linii zákopů západní fronty se choulili němečtí i spojenečtí vojáci v mrazu, kterým bývá jasné zimní odpoledne doprovázeno. Zásobování zase vázlo a mnoho z nich mělo na sobě výstroj, která jim proti mrazu sice nepomáhala, ale týdny přivykání jim umožňovalo snášet všudypřítomné jehličky mrazu lépe než před několika lety doma u teplých kamen. V rozích zákopů jindy plných bahna se choulily postavy zahalené do dek a foukaly si do promrzlých rukou. Pomalu se šeřilo a končil další den. A oni stále ještě žili.

 Vylepšení prémiových vozidel Čau lidi,

Sdělovací prostředky již nějakou dobu věnují pozornost dění na Ukrajině potažmo na Krymu. Je to v pořádku, protože to je bezpochyby jednou z událostí, které jsou pro nás v této době největší. Co ale necítím v pořádku je způsob, jakým je český člověk informován. Pamatuji si, že kdysi dávno asi před 25 lety bylo na jednom místě v Praze mnoho a mnoho lidí a dovolávali se svobody slova. Pamatuji si, že tenkrát lidé jako Havel mluvili o tom, že informace v médiích jsou zkreslené propagandou a lidé mají právo být informováni korektně. Zjišťuji, že za těch 25 let se sice změnilo politické zřízení a nástroje udržení moci, ale to bude asi všechno. I dnes na mne číší propaganda, kam se podívám.

Pamatuju si doby, kdy se lidem, které dnes tak krásně označujeme slovem “celebrita” říkalo “národní umělec”, “zasloužilý umělec” a podobnými našemu jazyku bližšími výrazy. Nehodlám si tu ale hrát na jazykozpytce, raději bych se rád věnoval osobám, které dnes označujeme jako “celebrita”.

Není to tak dlouho, co jsem se přihlásil do školy fotografování pořádané IDIFem. Do osnovy tohoto kurzu byla zařazena praktická lekce reportážní fotografie. Jako arénu pro naše objektivy jsme si vybrali vánoční trhy na Staroměstském náměstí v Praze. Při hledání témata pro svou “reportáž” jsem si uvědomil mnoho věcí… a musím přiznat, že některé nebyly příjemné.

… aneb rozloučení s DSW

Když jsem byl ještě malý kluk, nosil jsem pero, šíp a luk... a kromě toho všeho pojem počítač byl pro většinu občanů této malé země uprostřed Evropy novým a zcela prázdným pojmem. Několik z nich pod dojmem házení Jáchymů do stroje a podobných filmů přikládalo počítačům prazvláštní schopnosti dodnes hraničící s metafyzikou. Hodně ostatních je považovalo za vyloženě metafyzické záležitosti a jen několik vyvolených mělo odvahu si pořídit osmibiťáka a tito nadšenci pak tvořili páteř rychle se rozvíjejícího IT u nás. Neskromně se k těmto nadšencům také připočítávám a rád bych se s Vámi podělil o svůj pohled na vývoj počítačových her.

„Říká se, že vše začíná a končí v píscích Arrakis“, řekl větrem ošlehaný muž v atreidské zelenočerné uniformě a se sklenkou čpivě zapáchajícího alkoholu pokračoval v rozhovoru se sebou samým „a že prý ty písky nekončí.“ Mocně usrkl. „Blbost!“ Jeho hlas téměř zaduněl vyprázdněným barem. Barman jen tiše utíral sklenku zašpiněnou utěrkou. „Blbost, říkám ti. Ty písky už tam dnes nejsou a kde je celá ta slavná poušť? Není a už nebude. To ti říkám, kamaráde. Ta planeta už vůbec není. Já tam byl a můžeš vzít jed na to, že z ní není nic než pár ožhavených šutrů ve vesmíru. Z celý tý slavný hrdý Arrakis nezbylo víc, než pár zrnek písku.” Rukou roztočil alkohol ve skleničce. “Když už ani ta poušť… tak kdo tu zůstane?” Barman ani na tuhle otázku neznal odpověď. “Zkurvenej život.” Zaklel a jedním mávnutím vyprázdnil sklenici do úst.