Bylo jasné zimní odpoledne 24. prosince 1914. Po celé linii zákopů západní fronty se choulili němečtí i spojenečtí vojáci v mrazu, kterým bývá jasné zimní odpoledne doprovázeno. Zásobování zase vázlo a mnoho z nich mělo na sobě výstroj, která jim proti mrazu sice nepomáhala, ale týdny přivykání jim umožňovalo snášet všudypřítomné jehličky mrazu lépe než před několika lety doma u teplých kamen. V rozích zákopů jindy plných bahna se choulily postavy zahalené do dek a foukaly si do promrzlých rukou. Pomalu se šeřilo a končil další den. A oni stále ještě žili.

“Víš co je dneska?”

“Štědrej den.” Z pod deky vykoukla dlaň s hodinkama. “Děti teď asi usedají ke štědrovečerní večeři.”

“Být tam.”

“Jo taky mi chyběj. Místo toho jsme tady v tomhle marastu.”

“Alespoň že mrzne, že se tu nebrodíme po kolena bahnem.” Vytáhl z helmy fotku. “Moje žena. Někde tam doma čeká. Doufám.”

“Čeká. Neboj, jasně, že čeká. Co by taky jinýho dělala?” uklidňoval kamaráda a poplácal ho přátelsky po rameni.

Po zmrzlém bahně přeběhla krysa a několik mužů po ní rychle hodilo první věcí, kterou popadli. Ani jeden z nich se netrefil a krysa zmizela pod podlážkou. V dálce duněla děla a o něco blíž občas zaštěkal kulomet. Světla pomalu ubývalo a chladu přibývalo. Muži se jeden za druhým choulili hlouběji a hlouběji do svých přikrývek, aby unikli mrazu. Kamínka stojící ve vyhloubeném krytu byla mrazivá stejně jako každý jiný den, protože zásobování vázlo a někdo tam nahoře se rozhodl, že patrony jsou důležitější než teplo nebo jídlo. Ztuhlí vojáci se snažili ani nedýchat, aby neplýtvali teplem. Jeden z vojáků, sedící v rohu zákopu třímající v dlaních pušku s pohledem upřeným do neznáma začal pobrukovat melodii. Jiný muž pozorující dalekohledem odvrácenou stranu země nikoho odložil dalekohled, zaposlouchal se po chvíli se i on sám přidal. Tichá noc si podmaňovala jednoho bojovníka po druhém a ti odkládali zbraně, usedali na zmrzlou zem a se zamyšlenými pohledy se přidávali. Někteří jen brumendo, jiní začali tiše zpívat známá slova. Jeden z nich se rozpomenul na kostelní chór, kde zpíval a jeho zvonivý hlas se rozlétl nad zákopem a dodal odvahu ostatním.

A pak vše ztichlo, jako na povel v jediném okamžiku, když se z druhé strany země nikoho ozvaly dudy a pokračovaly melodií dál a dál. Voják v šedé sáhl do náprsní kapsy a vytáhl foukací harmoniku a odpověděl dudám. O několik desítek metrů dál se přidala vojenská trubka a během chvilky se melodie Tiché noci jemně převalovala údolím. Když pak dozněly poslední tóny a nastalo ticho, všichni čekali, co bude dál a ticho se táhlo až nesnesitelně dlouho. Pak se jeden z šedých zvedl a začal stoupat po žebříku nahoru. Muž vedle něj ho chytil za kabát.

“Nelez tam, ustřelí ti hlavu.”

“Možná ano, možná ne.” Podíval se mu do očí a sevřel jeho dlaň ve své. Pak ji pustil a vystoupil výš. S každým stupínkem jeho kamarádi čekali osudný výstřel … a ten nepřišel. Voják vylezl až nahoru, tam si očistil kolena a pomalu zvedl ruce. S každým nádechem čekal, že bude poslední. A přišel další a další. Několik vteřin tam stál s rukama zvednutýma a pozoroval ty druhé. Náhle jeho oči zachytily pohyb. Ve stejném okamžiku zaslechl zaharašení pušek a cvaknutí závěru kulometu. “Ne, nestřílejte.” zašeptal. A jeho kamarádi nevystřelili, jen čekali s nervy napnutými k prasknutí zatímco na druhé straně se postupně zvedla silueta. Typická přilba, zabahněný kabát, mladá tvář. A pomalu se zvedající ruce.

Stáli tam proti sobě desítky metrů daleko a přesto jeden druhému viděli do očí. Angličan pomalu stáhl z hlavy přilbu a sejmul ji. Pak ji pustil na zem. Zase zvedl ruce a chvíli čekal. Němec udělal pomalý váhavý krok připomínající dítě, které se učí chodit. Angličan učinil to samé. Němec udělal další krok, stále ještě váhavý, ale o hodně jistější než ten první. A i nyní chlapík z ostrovů opakoval. Pomalu, co noha nohu mine, se krátila vzdálenost mezi nimi. Když byli u sebe tak blízko, že viděli dobře jeden druhého, začali oba pomalu spouštět ruce. A o několik kroků dál stáli jeden druhému na dosah. Asi se už nikdo nedozví, kdo to udělal první, ale oba si podali ruce. Pevné chlapské sevření a potřesení, v očích překvapení a porozumění. Ani jeden neuměl jazyk toho druhého a přesto si rozuměli. Slova nebyla potřebná. Oba tam stáli a jeden druhého si prohlíželi. Mladí a přesto už toho prožili příliš. Tváře ošlehané větrem a mrazem a v očích unavený pohled s jiskřičkou překvapení a radosti.

Jeden po druhém řekli svá jména a znovu si potřásli rukou. Už ne tak opatrně jako předtím. Možná nebýt uniforem, mohli by to být přátelé z vesnice. A pak si všimli, že k nim jdou další. Z obou stran. Za několik chvil země nikoho patřila oběma stranám. A najednou někdo nesl stromeček. Kdo ví, kde ho vzal, ale nesl ho. A jiný zase nesl nějaký balíček a předal ho jinému. Ten zase sáhl do kapsy a vtiskl mu do dlaně to, co v ní našel. Dudák a harmonikář se setkali tváří v tvář a pak se k nim přidal i trubač a nad rozbombardovanou zemí zaplavenou postavami v uniformách obou stran zazněla další vánoční melodie a po ní další a další. Až dlouho do noci se tam muži setkávali a bavili s těmi z druhé strany stejně jako by se s nimi potkávali v zákopu.

Za svítání, po dlouhé době velitelé obou stran hlásili svým nadřízeným to samé. “Počet mrtvých: nikdo.”